Svatost, svatý: *Posvátný. *Posvěcen, posvětiti. Podle A. Frinty [Náboženské názvosloví], znamenal výraz s-ý v slovanských jazycích původně »rozmnožující vzrůst, působící vzrůst«, v pohanských dobách Slovanstva silný [ve jménech jako Svatopluk, Svatohor], čímž se snad vysvětluje i název hřbetní, křížové kosti »s-á kost«. Přechod k dnešnímu významu s-ý se mohl udát ve smyslu síly ve víře, posilnění shůry. Je příznačné, že tímto směrem ukazují také některé hebr. výrazy, jež Kral. překládají s., s-ý.

1. Biblická terminologie. Kral. výrazy s., s-ý překládají ve SZ-ě odvozeniny dvou hebr. kořenů: ch-s-d a k-d-š. Výraz chásîd znamená laskavý, milosrdný [2Sam 22:26; Ps 12:2 ; Ps 18:26 ; Ps 145:17], dobrotivý [Jer 3:12], zbožný, mající správný poměr k Bohu, ctitel Boží, pobožný [1Sam 2:9; 2Chr 6:41; Ps 30:5 ; Ps 31:24 ; Ps 37:28 ; Ps 52:11 ; Ps 79:2 ; Ps 97:10 ; Ps 116:15 ; Ps 132:9 , Ps 132:16 ; Ps 145:10 ; Ps 148:14 ; Ps 149:1 , Ps 149:5 , Ps 149:9; Pro 2:8; Mic 7:2], který uzavřel smlouvu s Bohem při obětech [Ps 50:5], patří k jeho lidu [Ps 85:9] a je mu milý [Ps 4:4]. V době Makkabejských se utvořila skupina Asideů [hebr. chasîdîm, 1 Mak 2,42], která se oddělila od kněží, podvolujících se hellenisujícímu násilí Antiocha IV. Stali se tak předchůdci farizeů ve svém soustředění na studium Zákona a odmítání všeho smlouvání s hellenismem [*Řek].

Hebr. k-d-š se snaží někteří odvodit od kořene k-d-d [= odříznouti, odděliti]. Dříve se myslívalo i na kořen ch-d-š [= býti jasný, čistý, nový], dnes však se tato domněnka z důvodů jazykozpytných všeobecně odmítá. Badatelé nejsou jednotní v této věci. Zdá se však, že v pojmu k-d-š bylo původně obsaženo obojí: naprostá odlišenost, oddělenost od všeho ostatního, obecného, všem přístupného, všedního [1Sam 21:4n; Ezek 42:20 ; Ezek 48:15; ve SZ-ě jsou pojmy k-d-š a n-z-r (= odděliti) pojmy souznačné, jak jest patrno z Num 6:2 - Num 6:8, kde se střídají porny nazarejství, oddělený a s—ý] a naprostá novost, jinost, jinakost a nesrovnalost, jež vzbuzuje bázeň nebo hrůzu. Od nejstarších dob měl výraz k-d-š nejužší vztah ke kultu. Podle Pedersena znamenala s. zvláštní sílu, jež se mohla stát i pro druhé zdrojem síly, udržující život, anebo také zdrojem záhuby. Truhla Boží na př. šířila mezi Filištínci hrůzu a zmatek [1S 5-7; zvl. 1Sam 6:19n; sr. 2Sam 6:6n]. Vypadalo to tak, jako by byla naplněna s-í, jež je obyčejnému, »nesvátému« člověku přímo nebezpečná. Proto také posvátné předměty, patřící ke stánku úmluvy, musely být zabalovány, když byly přenášeny při putování Izraelců pouští, aby nosiči nezemřeli [Num 4:15 , Num 4:19n]. Ovšem, tyto základní rysy v pojmu s-i - naprostá odlišenost a nepřístupnost - vycházely ve SZ-ě z pojetí Boha jako osobního Pána a byly v různých dobách sz dějin různě zdůrazňovány a duchovně prohlubovány. Viz další odstavce!

V NZ-ě jde o výraz hosios [původně to, co je posvěceno božským nebo lidským právem, zvyklostí; čistý, zvláště o kultické čistotě, sr. 1Tim 2:8; zbožný; uctivý, důstojný; laskavý], jenž je souznačný s hebr. chásîd [na př. Acts 2:27 ; Acts 13:34n; Titus 1:8; Heb 7:26; Rev 15:4]. *Svatě. Dále o výraz hieros [původně silný, mocný, velký, zvl. o tom, co má vztah k božstvu, co bylo božstvu zasvěceno a je jeho majetkem], na př. 1Cor 9:13 obětech, 2Tim 3:15 o SZ-ě [svatá Písma]. Řecké hagnos znamená původně to, co je uctíváno anebo posvěceno obětí, tedy to, co je bezvadné, čisté, neposkvrněné, nevinné [2Cor 11:2; Titus 2:5, sr. Pro 20:9 ; Pro 21:8; Ps 12:7 ; Ps 19:10, kde je v LXX užito téhož slova]. V tom smyslu mluví 1Pet 3:2 o s-ém chování křesťanských žen. Snad se tu myslí na totéž, co je ve 2Cor 11:3 vyjádřeno obratem »sprostnost, kteráž jest v Kristu« [Žilka: upřímná náklonnost ke Kristu; sr. Jas 3:17 ; Jas 4:8]. Nejčastěji však jde o výraz hagios, jenž odpovídá hebr. k-d-š a souvisí se slovesem hazesthai = státi v hrůze před něčím, báti se něčeho; hagios označuje původně tedy to, co vzbuzuje posvátnou úctu a bázeň, co souvisí s oběťmi a je jimi uctíváno, co je velké a mocné. Ale teprve NZ dal tomuto řeckému pojmu plnou a příznačnou náplň.

I. STARÝ ZÁKON. 1. Svatost Boží. Isa 6:3nn vyjadřuje ve vší stručnosti celou sz zbožnost a podstatu sz theologie. Neboť sz zbožnost je proniknuta vědomím s-i Boží v tom smyslu, že s. tvoří nejvnitřnější podstatu Boží bytosti. U Amos 4:2 přísahá Hospodin skrze svou s., t. j. při své nejvnitřnější podstatě, naprosto odlišné ode všeho, co bylo stvořeno. V ostatních orientálních náboženstvích se mluví sice velmi často o svatých předmětech, úkonech a kultických osobách, ale jen výjimečně o s-ém božstvu, kdežto SZ označuje především Boha jako s-ého. Tím se pojem s-i dostává z oblasti magické, přírodní a neosobní síly do oblasti osobní podstaty a osobních vztahů. Nemůžeme ovšem už vysledovat, jak se tento pojem prohluboval, jak rostl a kdy ho bylo po prvé užito o Bohu. Nesmí nás másti, že na př. v Gn není výslovné zmínky o s-i [ k-d-š] Boží. Souvisí to s tím, že kult neměl ještě tak význačnou úlohu jako později. Ale Gn má jiné výrazy, jež v podstatě znamenají totéž. Když si Jákob uvědomil, že se mu ve snách zjevil Bůh, zvolal po svém procitnutí: »Jak hrozné jest místo toto!« [Gen 28:17]. Je to totéž, co okoušel Mojžíš na Orébu, když mu bylo řečeno, že místo, na němž stojí, je země s-á [Exod 3:5, sr. Josh 5:15]. Také jména Boží v Gn vyjadřují s. Boží, i když není užito označení k-d-š. »Strach Izákův«, t. j. ten, před nímž se Izák děsí [Gen 31:42 , Gen 31:53], » Mocný Jákobův«, t. j. ten, v němž je soustředěna nadpřirozená, odpudivá síla a jenž je uctíván Jákobem [hebr. ’ábîr (= Mocný) souvisí s akkadským ’abaru, jež znamená původně magickou, odpudivou sílu], ’él šaddaj [Kral. překládají obratem »Bůh silný všemohoucí«, Gen 17:1 ; Gen 28:3 a j.], šaddaj [Kral. překládají Silný, Gen 49:25]. Ve všech těchto jménech jsou prvky, jež se později soustředily ve výraz k-d-š. Jisto je, že sz ponětí s-i Boží není jednoznačné, ale ve všech jeho formách jde o tentýž zjev naprosté odlišenosti a jinakosti Boží, o vědomí, že mezi Bohem a světem, Bohem a člověkem je propast.

Přehlédneme-li vše, co je ve SZ-ě řečeno o s-i Boží, můžeme s Hänelem [Religion der Heiligkeit, 1931] rozeznávat tyto jednotlivé typy s-i, jež ovšem nejsou vždycky čisté - jeden typ splývá anebo překrývá druhý -, přece však vyjadřují ráz jednotlivých údobí sz náboženských dějin:

Především je zastoupen onen typ s-i, který je příbuzný představám starověkého tabu. Snad tu jde o vyznívání předizraelského a předpraoteckého náboženství, známého v Ur a Cháran. Tento typ je charakterisován představou nedotknutelnosti, nepřibližitelnosti, strašlivé moci Boží, která reaguje na všecko porušení tohoto odstupu se strany člověka zničením. Nejde tu o výraz Božího hněvu, nýbrž o bytostní reakci na vše, co neodpovídá Boží s-i. Hebrejština má pro tuto reakci výraz chérem, obyčejně překládaný slovem »prokletí« [Mal 4:6]. Příslušné sloveso cháram znamená učinit nepřístupným, naprosto zničit; v určitém tvaru: zasvětiti [božstvu]. Nejpatrnější je to na vypravováních o truhle Boží, jež byla symbolem Boží přítomnosti [1Sam 6:19 - 1Sam 6:21; 2Sam 6:6 - 2Sam 6:9, sr. 1Chr 13:9n; 1Sam 5:2 - 1Sam 5:9n]. V kněžském okruhu prosvítá tento názor ustavičně; odtud předpisy o kultické čistotě těch, kteří mají přijít do styku s truhlou Boží [Num 4:15 - Num 4:20], o uvedeném zavinování kultovních předmětů, aby ti, kteří se jich musejí dotýkat, nezemřeli [Num 4:20], o vyloučení lidu z blízkosti stánku úmluvy [Num 18:22n; sr. 1,53; 19,13.20]. Hora Sinaj nebyla přístupna ani lidu ani kněžím [Exod 29:12 , Exod 29:20 - Exod 29:24], vůbec bylo nebezpečné vidět Boha [Gen 32:30n; Exod 19:21 ; Exod 24:1n , Exod 24:11 ; Exod 33:20nn; Judg 6:22n ; Judg 13:22; 1Kgs 19:13; Isa 6:2n], přihlížet jeho skutkům a jednání [Gen 19:26n], naslouchat jeho hlasu [Exod 20:18n; Deut 5:23nn, ale Deut 4:36!], setkat se sním[Gen 32:25n; Exod 4:24nn ; Exod 3:5 ; Exod 12:7 , Exod 12:13 , Exod 12:22n], vyslovovat jeho jméno nepatřičným způsobem [Exod 20:7; Deut 5:11; Amos 6:10; sr. Gen 32:29; Judg 13:17n]. Lidskou reakcí na takto prožívanou s. byl úděs, hrůza, posvátný ostych [Gen 15:12; Judg 13:6; Isa 8:13; Hos 11:9; Amos 3:8, sr. Lev 19:30 ; Lev 26:2]. Hřích je prožíván spíš jako vědomí kultické neschopnosti nebo kultické nečistoty než jako osobní vina.

Ale s. Boží znamená také jeho vznešenost, vyvýšenost a moc. Hänel se domnívá, že tuto s. Boží okoušeli obzvláště sz patriarchové. »Hospodin je velebný v s-i, hrozný v chválách, činící divy« [Exod 15:11; Ps 99:3 ; Ps 111:9], Kral. v tom smyslu přikládají Bohu přívlastek hrozný. Luther tentýž hebr. výraz nórá překládá svatý. Člověk před ním je prach a popel [Gen 18:27]; je k tomu potřebí svaté odvahy, aby se obrátil k Bohu se žádostí nebo prosbou [Gen 18:30nn; Judg 6:39]. Neboť Hospodin je Bohem nebe [Gen 11:5 , Gen 11:7 ; Gen 24:7 a j.], přebývá na nebesích [Exod 19:18 a j.], takže pýcha člověka je útokem na vznešenost a vyvýšenost Boží [Gen 3:5 , Gen 3:22 ; Gen 11:2nn; Isa 14:13nn; Ezek 28:2]. Vůči takto svatému Bohu může mít člověk jen poměr poslušné a očekávající závislosti a bázně [Gen 42:18; Deut 25:18]. Člověk může být jen Božím poslušným služebníkem [Gen 18:3 , Gen 18:5 ; Gen 19:2 , Gen 19:19 ; Gen 26:24]. Hřích je prožíván jako provinění proti tomuto poslušnému služebnictví, ale teprve následky tohoto provinění probouzejí vědomí viny [Gen 42:21 ; Gen 44:16; Ps 6:3n ; Ps 38:4n].

Ve zbožnosti, jež byla formována zjevením Božím Mojžíšovi, vystupuje horlivost jako nejsilnější charakteristika s-i Hospodinovy. Je to v podstatě prvý typ, zbavený magičnosti [představy o neosobní síle]. Kral. *horlivost je překladem hebr. kanná’ jež označuje sžírající úsilí, energické sebeprosazování, žehravost až žárlivost. S-ý a horlivý jsou souběžné pojmy [Josh 24:19, sr. Ezek 39:25, kde Bůh horlí pro své svaté jméno]. Zákonodárce se Sinaje je Bůh horlivý, který při prosazování své vůle navštěvuje nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení [Exod 20:5 ; Exod 34:14; Deut 4:24 ; Deut 5:9 ; Deut 6:15; sr. Num 25:11; Isa 59:17 ; Isa 63:15]. Je jistě příznačné, že En Misfat [= pramen práva, Gen 14:7] bylo přejmenováno snad právě v době Mojžíšově na Kádes [=svatý, zasvěcený, posvátný]. I to naznačuje souvislost s-i se zákonodárstvím, jež je prosazováno horlivým Bohem. Je také příznačné, že výraz horlivý je spojován s výrazem oheň sžírající [Deut 4:24, sr. Isa 10:16], který ničí vše, co se staví do cesty jeho plánům. Proto je symbolem jeho s-i oheň [Exod 3:2 ; Exod 19:18 ; Exod 20:18; Deut 4:12] a ohnivý sloup [Exod 13:21n], blesk, hřmění, kouř a pod. Horlivý Bůh činí divy, aby byl od Izraele posvěcen, t. j. aby si Izrael účinně uvědomil jeho s. [Exod 15:11; Num 20:12n ; Num 27:14, sr. 1Sam 2:2; Ps 77:14n; Num 14:21 - Num 14:28]. Jeho úradek bude uskutečněn, ať se proti němu staví cokoli [Num 23:19; Josh 3:10]. Hospodin je jako lítý lev, jemuž nemůže uniknout kořist [Job 10:16; Isa 31:4; Hos 5:14 ; Hos 11:10 ; Hos 13:7n].

Reakcí člověka na zjevení této s-i Boží bylo vědomí přemoženosti, uchvácenosti, zmocněnosti, neuniknutelnosti, plné podrobenosti až svaté posedlosti. Projevovalo se to obzvláště u staroizraelských soudců [Judg 3:10 ; Judg 6:34 ; Judg 11:29 ; Judg 13:25 ; Judg 14:19 ; Judg 15:14; 1Sam 10:6 , 1Sam 10:10 ; 1Sam 11:6 ; 1Sam 19:20 , 1Sam 19:23]. Odpovědí člověka na horlivost Boží je vlastní horlivost [Num 25:11; 1Kgs 19:10 , 1Kgs 19:19; 2Kgs 10:16; Ps 69:10 ; Ps 119:139; sr. John 2:17]. Promluví-li Hospodin, ocitají se ti, kdo ho slyší, jako pod hypnotickým tlakem, jemuž nemohou odolat [Hos 11:1 On]. Bázeň před horlivým Bohem vede k poslušnosti [Deut 4:10 ; Deut 17:19 ; Deut 28:58 ; Deut 31:12n]. Proto bývá u rozkazů Božích dovětek: »Nebo já jsem Hospodin« [Lev 19:14 , Lev 19:32 ; Lev 25:17 a j.]. Neposlušnost Božích rozkazů a řádů je bezprostředně po činu pociťována jako hřích [Gen 3:8; 1Sam 24:6n; 2Sam 12:13 ; 2Sam 24:10; 1Kgs 21:27]. Ale hříchem je i jakékoli šilhání po cizích božstvech, neboť Bůh ve své horlivosti nesnese žádného dvojníka [Exod 20:3n]. Každá modloslužba je poskvrněním jména Boží s-i [Lev 20:3 ; Lev 22:2]. S-ý Bůh [kádôš] nesnese žádného prostituta [kádéš] nebo prostitutku [kedéšá], kteří se dopouštějí »posvátné« prostituce jako zasvěcenci kananejských božstev [Kral. překládají »pes« a »nevěstka«, Deut 23:18]. Horlivému Bohu je to ohavností [sr. Deut 17:1nn; Hos 4:14].

K obsahu sz pojmu s. náleží také naprostá, dokonalost, vyjádřitelná v češtině slůvkem »vše« a pod.: vševědoucnost, všeobsáhlost, všudypřítomnost, naprostá soběstačnost. Zvláště u proroků Am, Iz, Jr, t. zv. druhého Iz a ve spisech vzniklých pod jejich vlivem převládá toto pojetí s-i Boží. Je příznačné, že Ježíš sám chápal takto Boží s., když Lev 19:2, kde se mluví o s-i, přeformoval u Matt 5:48 v dokonalost Boží. Jde o dokonalost metafysickou i ethickou. Metafysická dokonalost je Boží sláva [Isa 2:10 , Isa 2:19 , Isa 2:21 ; Isa 6:3; Hab 3:3]. Bůh je Svatý Izraelský [Isa 1:4 ; Isa 5:24 ; Isa 12:6 ; Isa 17:7 ; Isa 29:19 ; Isa 41:14 , Isa 41:16 , Isa 41:20 ; Isa 43:3 , Isa 43:14n ; Isa 45:11 ; Isa 47:4 ; Isa 48:17 ; Isa 54:5 ; Isa 60:9 , Isa 60:14; Jer 50:29; Ps 71:22 ; Ps 78:41 ; Ps 89:19], jehož činnost vším proniká [Isa 5:19 ; Isa 6:3 ; Isa 29:23 ; Isa 40:21nn], jenž na všecko stačí [Isa 31:1; Jer 10:6; Ps 78:41nn; sr. Deut 10:17]. Právě proto nelze tohoto dokonalého Boha s ničím a s nikým srovnat [Isa 40:25] ani zpodobit. Vůči němu člověk cítí svou podstatnou nesvatost [Isa 6:5nn] a nečistotu, nehodnost blížit se k němu, své odsouzení, svou hříšnost jako trvalý stav, jenž má kořen v srdci člověka [Gen 6:5 ; Gen 8:21]. Člověk musí být smířen, jeho nepravost sňata, jeho hřích přikryt. Toho nelze dosáhnout kultem. Bůh sám musí zasáhnout [Isa 6:7]. Jen naprostá změna srdce může pomoci, a ta je v Božích rukou [Jer 3:25 ; Jer 13:23 ; Jer 17:9]. Hříšnost je všeobecná [2Kgs 8:46]. Bázeň před Bohem se tu stává věcí srdce [Isa 29:13; Jer 32:39n] a projevuje se mlčelivou pokorou [Mic 6:8; Hab 2:20; Sof 1,7; Ps 65:2]. Jakákoli pýcha propadá Božímu soudu [Isa 2:12n ; Isa 10:33n ; Isa 37:23 , Isa 37:28n], i domýšlivá snaha státi na vlastních nohou a spoléhání na svépomoc nebo jinou lidskou pomoc [Isa 10:20 ; Isa 17:7nn ; Isa 31:1 , Isa 31:3; Hos 5:13 ; Hos 8:9 , Hos 8:13n; Mic 5:10 - Mic 5:14; Zech 9:10].

Vnějším doprovodem této reakce na Boží dokonalost je úsilí i o kultickou čistotu. Bůh je s-ý, jeho lid má usilovat o s. [Lev 19:2]. Kultické kruhy shromáždily předpisy o čistotě v t. z v. Zákoně svatosti v Lv 17—26, v němž znovu a znovu čteme zdůvodnění: »Svatí buďte, nebo svatý jsem já, Hospodin, Bůh váš« [Lev 19:2; sr. 11,45; 20,25n], ať už jde o zákony mravní, kultické nebo náboženské.

S. Boží nabyla v době exilní a poexilní povahy nadsvětnosti, zásvětnosti [transcendentnosti], naprosté jinakosti vůči světu a člověku. Bůh je ‘eljôn = Nejvyšší [Ps 7:18 ; Ps 18:14 ; Ps 21:8 ; Ps 57:3 ; Ps 78:35 , Ps 78:56 ; Ps 83:19; Isa 14:14], sídlí na nebesích [Ps 8:2 ; Ps 103:19 ; Ps 115:3; Isa 40:22 , Isa 40:25 ; Isa 57:15 ; Isa 63:15], odkudž spravuje zemi [1Kgs 8:30 , 1Kgs 8:32 , 1Kgs 8:34 , 1Kgs 8:36; Ps 2:4 ; Ps 14:2 ; Ps 33:13 ; Ps 53:3 ; Ps 76:9 ; Ps 80:15], sesílá vidění [Ezek 1:1 , Ezek 1:22 , Ezek 1:26] a pod. Pozemský chrám nemůže být jeho sídlem, nýbrž pouze jeho jména, t. j. místem, kde je vzýván [1Kgs 8:43 ; 1Kgs 9:3 ; 1Kgs 11:36 ; 1Kgs 14:21; Neh 1:9]. Tato nadsvětnost Boží je patrná i na Božím oslovování Ezechiele výrazem »synu člověčí« [u Ez devadesátkrát]. To není už jen naznačení lidské mravní nedokonalosti nebo kultické nečistoty, nýbrž transcendentnosti Boží a smrtelnosti lidské stejně jako v Ps 9:20n ; Ps 10:18. Bůh je na nebi a člověk na zemi [Eccl 5:2]. Moudrost Boží se stala jakýmsi prostředníkem a zástupcem Božím, jeho Zákon je ztělesněním jeho přítomnosti [sr. Deut 30:11 - Deut 30:14 a zvl. Ž 119; Pro 13:13] a svatosti, chrámový kult je oslavou transcendentní slávy Boží a jeho posvátného jména [Ps 22:23n ; Ps 30:10 ; Ps 74:21 ; Ps 79:13; Isa 42:12; Jer 13:16]. Báti se Boha je téměř totéž jako ctíti Boha a jeho jméno [Neh 1:11; Ps 54:8 ; Ps 86:11n ; Ps 96:2nn ; Ps 102:16; Isa 59:19; Mal 3:16 ; Mal 4:2]. Při tom se začíná úzkostlivě vyhýbat vyslovování jména Božího; nikoli už Hospodin - Jahvé, ale Bůh nebeský [Ezra 5:12 ; Ezra 6:9n ; Ezra 7:12 , Ezra 7:21 , Ezra 7:23; Neh 1:4 , Neh 1:5 ; Neh 2:4 , Neh 2:20; Dan 2:18] nebo »nebesa« [Dan 4:23], nebo »odjinud« [Esth 4:14], nebo pouze »jméno« [Lev 24:11, kde Kral. vsunuli »Boží«]. Jeví se snaha stvořiti abstraktní jméno Boží. Bázni Boží lze učit [Ps 34:12; Pro 1:7 ; Pro 9:10 ; Pro 15:33; Isa 33:6]. Někdy pak je bázeň rovna určité zbožné opatrnosti [Eccl 5:1 - Eccl 5:6 ; Eccl 7:17n], jež se varuje zlého [Job 1:1 , Job 1:8 ; Job 2:3 ; Job 28:28; Pro 3:7 ; Pro 8:13 ; Pro 14:16, sr. Ps 1:1 ; Ps 26:5]. Bezprostřední styk s Bohem ustupuje do pozadí; Bůh se stává vzdáleným Bohem, Bohem skrývajícím se [Isa 45:15], jehož nelze nijak pochopit [Isa 55:8n]. Se vzrůstající transcendentnosti Boha, jež vylučuje bezprostřední styk s ním, narušuje se i bolestné vědomí viny. Na místo tohoto vědomí se někdy dostavuje přesvědčení o vlastní nevinnosti. Cesta k samospravedlnosti je otevřena. Přítomná bída je odvozována z hříchu otců [Lam 5:7].

Při tom nutno znovu připomenouti, že jednotlivé typy nelze dobově přesně ohraničit, což platí zvláště o posledním typu převážně kněžského ražení, jímž pronikal znovu a znovu typ prorockého chápání s-i jako naprosté dokonalosti. Teprve v rabínské literatuře byla s. nadsvětného Boha přenesena převážně na Boží jméno, Boží Zákon, zvláště Pět knih Mojžíšových, a na chrám. Při tom se rozeznávalo až deset stupňů postupné s-i.

Závěrem nutno říci, že bychom nepochopili biblický pojem s-i plně, kdybychom v něm viděli jen oddělenost ode všeho stvořeného, vyvýšenost nad světem, nesrovnatelnost [Isa 55:8nn], dokonalost a živelný odpor proti všemu nečistému, nesvatému, hříšnému. Do pojmu biblické s-i patří také nesrovnatelná, lidskými prostředky neměřitelná a nepochopitelná láska. S. Boží je v podstatě spasitelná. Musí ovšem reagovat ničivým soudem na všecku nesvatost, pýchu, soběstačnost a neuctivost [Isa 5:16; Amos 4:2], ale s. Boží je také tvůrčí a spasitelná. Byla to s. Boží, jež si stvořila Izraele a zahrnula jej nepochopitelnou láskou. Právě na nepochopitelné, nevysvětlitelné, nezasloužené lásce Boží měřili proroci jeho svatou dokonalost [Hos 11:8n; sr. Isa 43:25 ; Isa 52:9n ; Isa 57:15]. Zvláště Ozeáš znovu a znovu popisuje tuto s-tou lásku, jež ničí vše nesvaté, ale v tvůrčí svaté moci miluje Izraele, staví jej na nohy a léčí [Hos 6:1nn ; Hos 11:1nn , Hos 11:8nn], váže se na něj. Výraz S-ý Izraelský vyzdvihuje tuto nepochopitelnou svázanost Boží s Izraelem. Bůh tedy osvědčuje svou s., posvěcuje své jméno jak soudem, tak vykupitelskou činností na svém lidu [Ezek 36:23nn , Ezek 36:29nn ; Ezek 38:22n]. Jeho s. se projevovala jak ve vyvolení Izraele [Lev 20:26], tak v soudu nad ním, jak v jeho odporu proti hříchu, tak v ochotě odpustit hřích. Jeho s. se také jednou zjeví v konečné spáse Izraele [Isa 41:14 , Isa 41:20 ; Isa 43:3 , Isa 43:14 ; Isa 45:11 , Isa 45:18nn ; Isa 47:4]. V tom právě je zvláštnost sz zjevení Boží svatosti.

2. Svatá -místa, s-é předměty, s-í lidé, s-ý lid, s-é doby, s-á válka. Vše, co nějak souviselo s Bohem nebo se dostalo do styku s ním anebo mu patří, bylo nazýváno s-ým. S-ým je místo, kde se Bůh zjevil [Exod 3:1nn; Josh 5:15], s-ým je stánek se všemi nádobami, oltářem a ovšem i s truhlou svědectví, jež byla považována za trůn Boží [Exod 29:44; Num 7:1]; s-ým je Jerusalem [Neh 11:1 , Neh 11:18; Isa 48:2 ; Isa 52:1; Joel 3:17] a hora, na níž stojí [Ps 2:6 ; Ps 3:5 ; Ps 24:3; Isa 11:9 ; Isa 56:7; Dan 9:20; Abd 17], s-ým je chrám [Ps 5:8 ; Ps 79:1 ; Ps 138:2] se vším příslušenstvím, s truhlou svědectví [2Chr 35:3], se svatyní [Ps 28:2], s komůrkami [Ezek 42:13 ; Ezek 49:16] i s nádvořím [Isa 62:9]. S-á jsou kněžská roucha [Exod 29:29 ; Exod 31:10 ; Exod 35:19 , Exod 35:21], podle pozdějších názorů tak nabitá s-í, že kněz v nich neměl vycházet ze svatyně [Ezek 44:19 ; Ezek 46:20], aby neohrozil lid. S-á je veleknězova *koruna svatosti [Exod 29:6 ; Exod 39:30; Lev 8:9], s-ý je oltář [Exod 29:37 ; Exod 30:10 , Exod 30:22nn , Exod 30:29 , Exod 30:36] a vše, co se dotkne oltáře, tedy také oběť, kadidlo a olej. Při tom byly odlišovány stupně s-i, jak je patrno už z označení jednotlivých částí stánku úmluvy: předsíň, svatyně, svatyně svatých, a z toho, že bylo rozlišováno mezi levity, kněžími a nejvyšším knězem. Jen nejvyšší kněz směl vstupovat jednou za rok do svatyně svatých, jen kněží směli přistupovat k oltáři, kdežto levité směli konat jen pomocné služby před stánkem [Num 18:2nn] a lid nesměl ke stánku přistupovat vůbec [Num 18:22].

S kultem souvisely také s-é dny, zvláště *sobota [Exod 20:8 - Exod 20:10 ; Exod 34:21; Jer 17:21n; sr. Gen 2:2n] a ostatní *slavnosti a *svátky. V takové s-é dny, jež mají být zdrojem síly nejen pro člověka, nýbrž i pro dobytek, není na místě truchlit [Neh 8:9 - Neh 8:12]. Je příznačné, že v sobotu a na novměsíc bývali vyhledáváni s-í mužové, bylo-li třeba pomoci [2Kgs 4:23]. Nezachováváni svatých dnů znamená porušování s-i, kdežto zachovávání těchto dnů naplňuje silou a radostí [Isa 56:2 ; Isa 58:13n; Jr 17:24-27; Ezek 20:20 ; Ezek 44:24].

S-í jsou ovšem také lidé, kteří měli zvláštní vztah k Bohu a Bohu se zasvětili a oddělili. S-ým je muž Boží [Deut 33:8], prorok [2Kgs 4:9; Jer 1:5]; s-ým je ten, kdo se bojí Hospodina [Ps 34:10]. Nazarejský je s-ý »po všechny dny, v nichž se oddělí Hospodinu« [Num 6:5n], kněží jsou v tom smyslu s-í [Exod 28:36 ; Exod 39:30; Lev 21:6 , Lev 21:8; 2Chr 23:6; Ezra 8:28], protože byli odděleni na celý život ke službě ve svatyni. Tak jako oběť musela být bez tělesné vady, tak také kněz musel být i tělesně bezvadný [Lev 21:16nn]. Musel se úzkostlivě vyhýbat všemu, co by jej mohlo učinit kulticky nečistým. Nesměl se oženit s nevěstkou ani s rozloučenou ženou [Lev 21:7]. V době Ezechielově se kněz nesměl oženiti ani s vdovou, nebyla-li to vdova po knězi [Ezek 44:22]. Kněz se nesměl dotýkat věcí kulticky nečistých, zvláště mrtvol, leda by šlo o nejbližší příbuzné [Lev 21:1nn; Ezek 44:25nn]. Týkalo se to zvláště nejvyššího kněze, jehož s. byla vyššího stupně [Lev 10:6n ; Lev 21:10nn]. Kněz, vstupující do svatyně, musel se zdržet všeho, co bylo profánní: nesměl píti vína [Lev 10:9; Ezek 44:21], musel si umýt nohy a ruce [Exod 30:17nn ; Exod 40:31n], obléci posvěcené roucho [Exod 28:40nn; Ezek 44:17nn]. Bez posvátného roucha by i kněz zemřel, kdyby se odvážil do svatyně [Exod 28:43; Lev 22:3 , Lev 22:9; Num 19:20].

S-ý je lid, který si Bůh vyvolil a oddělil od ostatního lidu, s nímž uzavřel smlouvu [Exod 19:5n; Deut 7:6 ; Deut 14:2 , Deut 14:21 ; Deut 26:19; sr. Jer 2:3] a uprostřed něhož přebýval [Num 16:3]. Podmínkou ovšem bylo ostříhání toho, co Bůh rozkázal, a chození po jeho cestách [Num 15:40; Deut 28:9]. Tento lid je s-ým semenem [Ezra 9:2], jež musí zůstat čisté. Odtud zákaz sňatků s cizinci [Ezd, Neh, Mal 2:11], zákaz požívání kulticky nečistých pokrmů [Exod 22:31; Lev 11:44], odtud ustavičné úsilí udržet se v takovém stavu, aby nevylučoval z přístupu k Hospodinu [Exod 19:10 , Exod 19:14; Num 11:18; Josh 3:5 ; Josh 7:13; 1Sam 16:5]. Souhrn předpisů o s-i lidu Božího máme v uvedeném už Zákoně o svatosti, Lv 17-26, kde jsou vedle sebe předpisy kultické, mravní i náboženské [viz zvl. kap. 19]. Kultická čistota zahrnuje zde i osobní mravní čistotu. Všecky tyto předpisy vyjadřovaly úzký vztah mezi Izraelem a Bohem. Bůh je s-ý, proto i jeho lid musí být s-ý [Lev 11:44 ; Lev 19:2 ; Lev 20:7 , Lev 20:26]. Jak se prohlubovalo chápání Boží s-i, tak také se prohlubovalo pojetí toho, co znamená s-ý lid.

Ovšem, srovnáváme-li s. Boží se s-í věcí a lidí, shledáme překvapující rozdíl. S. Hospodinova je za všech okolností nezrušitelná, kdežto s. věcí a lidí je zničitelná a pomíjející. SZ je přesvědčen, že všichni lidé bez výjimky jsou hříšníci [Gen 6:5 ; Gen 8:21; Job 15:14nn, sr. 14,4; 9,2n; Ps 51:7 ; Ps 90:7 - Ps 90:12 ; Ps 130:3 ; Ps 143:2 a j.]. Výlučná s. Boží ve srovnání s ostatními božstvy dokazuje, že i s. člověka je v podstatě jiná [1Sam 2:2], pouze odvozená. S-é je to, co Bůh, jedině s-ý, posvětil a za s-é uznal [Deut 28:9n]. Nutno tedy chápati všecky výroky o s—i lidí a věcí jen jako metaforu. Věci a lidé nejsou s-í v tom smyslu, že by měli podíl na Boží jinakosti a Božím odstupu ode všeho stvořeného. Ale jsou s-í, protože byli uznáni za hodné zvláštního vztahu k Bohu, jemuž jedinému náleží absolutní s. Jen proto je člověk s-ý, že na podkladě kultické a mravní základny vstupuje do obecenství s Bohem. Jde o výraz příslušnosti k Bohu. Ale Boží s. je něco podstatně jiného než s. věcí nebo lidí. S tohoto hlediska snad pochopíme, že války ve starověku byly vedeny ve jménu božstev a že i ve starém Izraeli byly považovány za s-é. Bojovníci byli »posvěcenými Hospodinovými« [Isa 13:3], kteří směli jísti posvátné chleby, vyhrazené jindy pouze kněžím jako »svatým« osobám [1Sam 21:5nn; sr. Matt 12:3nn]. Vojsko bylo vojskem Hospodinovým [Exod 7:4 ; Exod 12:41], zbraně byly pomazovány s-ým olejem [2Sam 1:21; Isa 21:5], vojenské ležení bylo s-é [Deut 23:14nn], ježto v něm přebýval Hospodin, udatný bojovník [Exod 15:3]. Vyhlásiti válku v hebr. zní posvětiti boj [Jer 6:4; Joel 3:9; Mic 3:5]. Proto válka začínala obětí [1Sam 7:9 ; 1Sam 13:9n]. Podle Pedersena Ž 20 ukazuje na některé rysy posvěcovacího obřadu při zahajování války. Zajištění Boží přítomnosti v boji mělo sloužiti vnášení posvátných předmětů do pole, na př. korouhví, svatých nádob i trub [Num 31:6] a konečně i truhly svědectví [1Sam 4:3 - 1Sam 4:8; sr. 2Sam 5:21 ; 2Sam 11:11]. Zdá se, že úsloví při zdvíhání truhly Boží před každou další poutí bylo původně válečným pokřikem [Num 10:35n, sr. Joz 6]. Není divu, že bojovníci museli vynaložit všecko úsilí na to, aby žádným prohřešením neztratili stav posvěcenosti [Num 5:3; Deut 23:14nn].

II. NOVÝ ZÁKON. 1. Svatost Boží. Je nápadné, že se v NZ-ě celkem málo mluví o s-i Boží. Vedle citátů z Isa 6:3 ve Rev 4:8; z Lev 11:44 ; Lev 19:2 v 1Pet 1:15n a ze Ps 99:3 ; Ps 111:9 ve chvalozpěvu Mariině v Luke 1:49, vyskytuje se pouze v janovské literatuře: V označení Boha v ústech Ježíšových [»Otče svatý«, John 17:11], ve volání duší, zamordovaných pro slovo Boží [»Pane svatý«, Rev 6:10], a v ujištění věřících, že mají »pomazání od Svatého« [1John 2:20]. Souvisí to s tím, že s. je převážně přívlastkem Ducha Božího, jenž zprostředkovává zjevení Boží a Boží spásonosnou a život dávající přítomnost [2Thess 2:13; Titus 3:5; 1Pet 1:2]. Se křtem Ježíšovým - možno snad říci – nastoupilo nové období, období Ducha sv. [Matt 3:13nn]. Tak jako s Noémovou holubicí [Gen 8:8nn] začalo nové období lidstva, tak Duch sv. v podobě holubice nad Ježíšem Kristem označuje počátek nového stvoření [sr. 1Pet 3:19nn]. Zatím co se ve SZ-ě mluví o Duchu s výslovným označením s-ý pouze v Ps 51:13 a Isa 63:10n, jev NZ-ě výraz s-ý stálým přívlastkem Ducha Božího, v němž se soustřeďuje všecka Boží podstata [1Cor 2:11]. Boží podstata v NZ-ě se projevuje právě v činnosti Ducha sv. [Matt 1:18 , Matt 1:20 ; Matt 3:11; Mark 1:8 ; Mark 13:11; Luke 1:15 , Luke 1:35 , Luke 1:41 , Luke 1:67 a j.]. Tak jako se ve SZ-ě mluvilo o chrámu Božím, tak se v NZ-ě mluví o chrámu Ducha sv., ať už jde o tělo věřícího [1Cor 3:16 ; 1Cor 6:19] nebo o církev [Eph 2:20 - Eph 2:22]. Chrám Ducha sv. nesmí být poskvrňován. Také to, co Ježíš praví o rouhání proti Duchu sv. [Matt 12:32; Mark 3:29], je pochopitelné jen tenkrát, je-li Duch sv. zárukou spasitelné přítomnosti Boží. Sr. *Duch sv. Lze říci, že s-ost Boží je v NZ-ě prostě předpokládána, a to ve smyslu, který je znám ze SZ, ovšem se zdůrazněním prorockého typu. Ve Rev 14:10 je Bůh na nebesích obklopen s*-ými anděly a ve Rev 4:8 je mu přisuzována vševládnost a věčnost, což jsou přívlastky jeho s-i. A učí-li Ježíš modlit se »Posvěť se jméno tvé« [Matt 6:9; Luke 11:2], je zřejmé, že mu je s-ost nejosobitější podstata Boží právě tak jako ve SZ-ě. Výše bylo už poukázáno na to, jak Ježíš pozměnil Lev 11:44 ; Lev 19:2, když pojem s-ý nahradil pojmem dokonalý u Matt 5:48.

2. Svatost Kristova. Na několika místech NZ-a je Kristus označen jako S-ý [Boží]. Jde tu o vyjádření dvou skutečností. Především jeho božskosti. U Luke 1:35 je s. Kristova spojena s jeho zázračným početím [»Proto také to Svaté, co se (z tebe) narodí, bude Syn Boží«, překlad Hejčlův] z Ducha sv. Ovšem L vedle toho odvozuje Kristovo synovství Boží z jeho křtu Duchem sv. [Luke 3:22, sr. Ps 2:7]. Jako nositel plnosti Ducha stojí Ježíš jako Svatý Boží proti člověku, posedlému duchem nečistým [Luke 4:34, sr. Mark 1:24]. Nečistí duchové vidí ve S-ém Božím svého úhlavního nepřítele, jenž zahajuje období Ducha sv. a ruší říši démonů. John 6:69 ve vyznání Petrově je Ježíš označen podle spolehlivějších rukopisů jako S-ý Boží [viz Žilkův a Škrabalův překlad: »Poznali, že jsi S-ý Boží«, sr. Matt 16:16; Mark 8:29], t. j. ten, který stojí nikoli na lidské, nýbrž na Boží straně jako Syn, jenž oslovuje Boha »Otče s-ý« [John 17:11] a má vědomí, že byl Otcem posvěcen a poslán na svět [John 10:36]. Jako S—ý je Kristus dárcem pomazání Duchem sv., vztahuje-li se 1John 2:20 na Krista. Také ve Rev 3:10 má Kristus přívlastek »s-ý a pravý« právě pro své božství [sr. Rev 6:10, kde tytéž přívlastky se vztahují na Boha]. Jde tu tedy o výpovědi, jež vyzdvihují metafysickou podstatu Kristovu.

Ale výraz s-ý [Acts 3:14], zvláště ve spojení s-ý Syn [Acts 4:27 , Acts 4:30] může být také poukazem na *Služebníka Hospodinova z Isa 42:1 ; Isa 53:10; sr. 61,1; Luke 4:17n ; Luke 22:37. Řecké pais. v Kralické překládané »Syn«, je totiž samo překladem hebr. ‘ebed = služebník. Myslí se tím spíš na Kristovo vykupitelské poslání než na jeho původ. Kristus svou sebeobětí [sr. 1Pet 1:18n] jako poslušný Služebník Hospodinův otevřel přístup do nebeské svatyně svatých. Stal se tak veleknězem a prostředníkem nové smlouvy [Heb 9:15], s-ým Hospodinovým [Ps 106:16]. Ten, který posvěcuje druhé, musí být sám s-ý [Heb 2:11].

3. Svatí lidé a s-é věci. Jde o ty lidi, kteří mají k Bohu vztah podmíněný a stvořený s-ostí Boží, buď že byli vyvoleni k jeho službě jako prostředníci jeho díla, buď že se jim s-ost Boží stala posvěcením, protože byli přijati do spasitelného obecenství se s-ým Bohem. Proto bývá pojem s-ý spojen s výrazy vyvolený a milý [Col 3:12, sr. Eph 1:4]. O Janu Křtiteli se praví, že byl muž spravedlivý a s—ý [Mark 6:20, sr. 2Kgs 4:9], proroci [Luke 1:70; Acts 3:21], apoštolově [Eph 3:5; 2Pet 1:21] jsou nazýváni s-í jako nositelé a zvěstovatelé spasitelných a s-ých Božích úmyslů a tak vyvolení zprostředkovatelé Boží s-i [V tom smyslu se mluví také o s-ém povolání (2Tim 1:8), o s-é smlouvě (Luke 1:72), o s-ých písmech (Rom 1:2), o s-ém Zákoně, o s-ých přikázáních (Rom 7:12; 2Pet 2:21), o s-ém městě a místě (Matt 27:53; Acts 21:28) a pod.]. Zvláště ti, kteří se v Kristu setkali s Boží s-í a tak byli vytrženi ze světa porušenosti a hříchu jako posvěcení Boží, tedy ti, kteří přijali spásu, jsou v NZ-ě nazýváni s-í. Proto bývá, jak už uvedeno, výraz s-ý spojován s výrazy vyvolený a milý [Col 3:12; Eph 1:4], povolaný [Rom 1:7; 1Cor 1:2] a věrný v Kristu Ježíši [Eph 1:1]. Jde tedy o něco darovaného spasitelnou milostí s-ého Boha, o posvěcení Duchem sv. [2Thess 2:13].

4. Svatost církve. Sz kultické pozadí, patrné v celém NZ-ě [Jerusalem, s-é město Matt 4:5 ; Matt 27:53; Rev 11:2, v němž bydlí velký Král Matt 5:35; chrám, místo s-é Matt 24:15; Acts 6:13; 1Cor 3:17; Eph 2:21; oběť s-á Matt 7:6 a pod.], zračí se i v terminologii, souvisící s církví, jež je označována jako chrám Ducha sv. s novým, s-ým lidem Božím. Církev je »rod vyvolený, královské kněžstvo, národ s-ý, lid dobytý« [1Pet 2:9; sr. Exod 19:6], pro něž platí sz výzva »S-í buďte, nebo já s-ý jsem« [1Pet 1:16]. Na s-ý kořen sz lidu Božího byly naroubovány nové ratolesti z pohanstva, jež přijaly s. kořene - Krista [Rom 11:16n ; Rom 15:12]. Kristus se obětoval za církev, aby ji posvětil, t. j. aby byla s-á a bez úhony [Eph 5:26n]. Její údové jsou posvěceni v Kristu Ježíši [1Cor 1:2 ; 1Cor 6:11], jsou vzácnou obětí, posvěcenou Duchem sv. [Rom 15:16]. Na ně byla přenesena všecka zaslíbení sz lidu Božího [Eph 2:12], takže jsou spoluměšťané svatých [Eph 2:19]. Stali se stavebním materiálem nad základním kamenem, Ježíšem Kristem, aby rostli ve s-ý chrám [Eph 2:21], příbytek Boží. Původně se omezovala církev pouze na věřící s-é ze židovstva [Acts 9:13 , Acts 9:32 , Acts 9:41 ; Acts 26:10; Rom 15:25n; 1Cor 16:1 , 1Cor 16:15; 2Cor 8:4], ale rozšířila se i na věřící pohanstvo [Rom 1:7; 1Cor 1:2], takže ve všech shromážděních s-ých platí tentýž řád [1Cor 14:33]. Každý jednotlivý sbor je s-ý právě tak jako celá církev, protože sbor i církev odvozují svou s-ost z téhož Krista, v němž byly shromážděny jako »shromáždění s-é« [sr. Exod 12:16; Lev 23:2nn]. Jde o Bohem povolané [svolané] s-é [Rom 1:6; sr. 1Cor 1:24] v Kristu Ježíši [Phil 1:1]. Tak se slovo s-í stalo prvním společným označením lidu Kristova, takřka ve významu našeho »křesťan« [sr. Acts 9:32 , Acts 9:41 ; Acts 26:41; Rom 1:7; 1Cor 1:2 a j., Rom 15:25 - Rom 15:31; 1Cor 16:1; 2Cor 8:4 ; 2Cor 9:1 , 2Cor 9:12 ; 2Cor 13:12]. Označení s. však neobrací pozornost na nějakou vlastnost lidskou ani na členství v pozemské pospolitosti, nýbrž na to, že údové církve jsou údy Kristovými a odděleným vlastnictvím Božím. Bůh šije vybral za svůj vlastní lid [sr. Exod 19:5], aby se stali dědici, účastníky a podílníky na všem, co patří Bohu [Acts 20:32; Eph 1:18; Col 1:12, sr. Deut 9:26 ; Deut 12:9 ; Deut 32:9] a co je s-ým rozdělováno z milosti Boží »v světle«, t. j. v království milého Syna« Božího [Col 1:12n; Eph 5:7n], jež už na této zemi zapustilo své kořeny a do něhož věřící byli už přeneseni. Jednou ovšem budou údové církve přeneseni i do říše s-ých andělů v nebesích [Mark 8:38; Luke 9:26; 1Thess 3:13; 2Thess 1:7; Rev 14:10]. Rev 5:6nn vidí u trůnu Božího 24 starců, nesoucích zlaté báně s modlitbami s-ých [sr. Rev 8:3n]. Ve Rev 11:18 jsou s—í jmenováni mezi proroky a těmi, kteří se bojí jména Božího. Vykladači mají za to, že jde o sz proroky, s-é prvotní církve a věřící z bývalých pohanů, kteří přes všecky zkoušky ostříhali přikázání Boží a víru Ježíšovu [Rev 14:12, sr. 13,7.10; 16,6; 17,6; 18,24; 20,9]. Tito s-í budou souditi svět [1Cor 6:2].

5. Svatý život věřících. Život věřících má být živou, svatou, Bohu libou obětí [Rom 12:1 ; Rom 15:16]. Tak jako církev je s-á, tak i každý její úd má být s-ý [Phil 4:21]; celý jeho pozemský život má být takový, aby nikdy neztratil možnost předstoupit před s-ého Boha. Myslí se tu na čistotu srdce [Matt 5:8; 1Tim 1:5; 2Tim 2:22; Titus 1:15; Jas 1:27], na stav posvěcenosti, jejž si věřící znovu a znovu mají vyprošovat pro sebe i pro druhé [Rom 6:19; 2Cor 7:1; 1Thess 3:13 ; 1Thess 4:3 ; 1Thess 5:23], a to nejen kvůli sobě, nýbrž zvláště kvůli druhým. S-ost není totiž jen označením vztahu k Bohu, ale také z něho vyplývající vztah k světu, k lidem, zvláště však ke spolusvatým věřícím, tedy vztah mravní [1Pet 1:15nn ; 1Pet 2:11n; Col 1:22]. Rev 19:8 mluví o tom, že choti Beránkově bylo dovoleno, aby se oblékla čistým, skvoucím *rouchem, t. j. spravedlivými činy s-ých [Žilkův překlad]. S-ost života se projevuje především ve službě druhým [Rom 15:25; 1Cor 16:15; 2Cor 8:4 ; 2Cor 9:1; Heb 6:10], v přijímání s-ých [Rom 16:2], ve sdílnosti s nimi [Rom 12:13; 2Cor 9:12], v lásce [Eph 1:4], ve svatém políbení [Rom 16:16; 1Cor 16:20; 2Cor 13:12; 1Thess 5:26], jež je stvrzením s-é pospolitosti. Tato s-á pospolitost se má projevovat také v manželství, kde ten, jenž je posvěcen v Kristu Ježíši, takže je povolaným s-ým, způsobuje posvěcení druhého, a ovšem i dětí [1Cor 7:14]. Pavel jako by chtěl říci, že Bůh má k těmto lidem jiný poměr než k těm, kteří ve svém středu nemají nikoho posvěceného Kristu. V 1Cor 7:34 se ovšem Pavel domnívá, že nevdaná žena spíše pečuje o to, aby byla s-á tělem duchem než vdaná, která pečuje o to, aby se líbila muži, kdežto 1Pet 3:5 mluví o vdaných s-ých ženách. Na všech těchto místech prosvítá kultická terminologie. Jde o stav stálé připravenosti k bohoslužbě a schopnosti přibližovat se k Bohu. Jeho opakem je lakomství a nečistota [Matt 23:27; Rom 1:24 ; Rom 6:19; 2Pet 3:11 ; 2Pet 4:3n], jež se projevovala zvláště v pohlavní nečistotě pohanského světa [Eph 5:3nn]. Věřící mají budovat svůj život tak, aby si uchovali jistotu lásky Boží. Jednou však se stanou plnými účastníky s-i Boží. Kázeň nebeského Otce, které podrobuje své s-é na této zemi, směřuje k dosažení této plné účastnosti na spasitelných darech Božích [Heb 12:10].

Jude 1:20 nazývá víru, předanou jednou provždy s-ým [t. j. formulované vyznání a učení církve], nejsvětější vírou, za niž nutno bojovat [Jude 1:3] a na níž se nutno vzdělávat. Neboť gnostikové, falešní učitelé tehdejší doby, tuto svatyni svatých, v níž Bůh zjevil svou s., znesvětili svými výmysly i svým životem. Snad se výrazem »nejsvětější« myslí především na nedotknutelnost prvokřesťanského vyznání.